Je neděle. Víkendy jsme vždycky jako děti trávily u babičky s dědou. A neděle si pamatuju, že děda seděl v obýváku ve svém křesle, krabičku červených Marlborek na stole, cigaretový dým tančil v paprscích slunce a muselo být ticho. Začínaly formule.

Mně mohlo být možná 11 let. A pamatuji si tu dětskou hrdost, jak vidím v televizi něco, co má děda na stole – krabičku cigaret – a cítila se důležitě. A taky si pamatuji okruh v Belgii. Neptejte se na detaily, ty vám nepovím, ale tohle jsou mé první vzpomínky na Formuli 1 – cigarety a Spa. Od té doby jsem snila, že okruh jednou navštívím. A díky své práci delegátky se mi to minulý rok splnilo.

Belgický okruh je zvláštní místo – drsné, nebezpečné, nevyzpytatelné počasím, ale taky nádherné. Na programu F1 vždy patřil k mým nejoblíbenějším. Očekávání byla veliká.

Když jsme dorazili k okruhu, bylo slunečno, a ráno jsme zahájili tím nejlepším způsobem, jakým v Belgii můžete – v místní pekárně s tradičními waflemi. Pláštěnky v batohu připravené, protože v Belgii nikdy nevíte. Po snídani na slunci a pípnutí vstupenek u vchodu Source jsme vyrazili směrem k Fanzoně. Přešli jsme kousek po prašné cestě a po chvíli se nám otevřel „ten pohled“, ten jediný a nejkrásnější pohled na světě – na úsek Eau Rouge. Nebudu lhát – vzalo mi to dech. Postupovali jsme dál do Fanzony a pohled na trať jen nabíral na intenzitě. Nemohla jsem se dočkat kvalifikace, a pak závodu v neděli.

Trať jsme si šli projít dokola, začalo i pršet, což vůbec nezkazilo dojem, naopak – atmosféra kolem trati byla neuvěřitelná a okruh v Belgii bez deště stejně není ono, fanoušci kolem trati s těmi nejlepšími místy kolem trati, zavěšené houpací sítě mezi stromy, všichni plní nadšení a očekávání. Byli jsme tam společně – tisíce lidí se stejnou vášní. Neskutečné, opravdu se to děje, říkala jsem si.

Před kvalifikací jsme šli na svá místa – měli jsme ta nejlepší místa (jsem rozhodně zaujatá  ) na Silver 1 – s výhledem na Eau Rouge, první zatáčku po startu a rovinku na nájezd Eau Rouge před námi. To musíte zažít, myslím že ještě teď, necelý rok poté, nejsem schopná správně vyjádřit, jak velký zážitek to pro mě byl a pořád z toho žiju. Jako fanynka Fernanda Alonsa jsem měla trochu i důvod k radosti – 9.místo v kvalifikaci.

Druhý den ráno opět stejný pocit – zvýšený tep a plná očekávání. Snídaně na hotelu, pak na wafle a hurá na okruh v očekávání hlavního závodu. Po F3 a F2 jsme na obrazovce sledovali přípravy na závod, tribuny se pomalu zaplňovaly – jak to asi dopadne? Ve tři hodiny odstartovalo zahřívací kolo, celá tribuna zvedla telefony nad hlavu na natáčení a sledovali jsme na obrazovce, jak se auta řadí na startovní rošt. Zelená vlajka odmávnuta, červená světla, zhasnuto, a v dálce už bylo slyšet motory. Hromadně jsme všichni na tribunách vstali pro co nejlepší výhled, křik a podpora zněla po celém okruhu. Všichni s napětím očekávali situaci v první zatáčce, ale vše dopadlo dobře.

O 44 kol a 2548 fotek později byl konec. A po závodě se dá dostat na trať. Můžete se dostat /doběhnout / protlačit k podiu na oslavy vítězů. Ale já šla s ostatníma bláznama na druhou stranu – na Eau Rouge ještě naposledy vnímat ty chvíle, tu historii, ten sen, který se mi právě splnil.