Slavných momentů v historii sportu je bezpochyby nespočet a každý z nás přikládá větší důležitost různým událostem. Pojďme si ale společně připomenout alespoň některé z nich.

Letní olympijské hry 1968, Mexico City

V době letní olympiády v Mexicu vrcholily v Severní Americe boje černošského obyvatelstva za zrovnoprávnění jejich práv. Ten samý rok v dubnu byl navíc zavražděn jejich největší zastánce - Martin Luther King. A tato atmosféra se přenesla i na probíhající olympiádu - 16. října dosáhl americký reprezentant černé pleti Tommie Smith nového světového rekordu ve sprintu na 200m. Jeho týmový kolega John Carlos doběhl ve stejném závodě třetí.

Na slavnostní ceremoniál oba dorazili bez bot, jen v černých ponožkách - jako symbol černošské chudoby. Když poté zazněla americká hymna, oba dva zvedli do vzduchu zaťatou pěst s černou rukavicí. Byl to symbol pozdravu a podpory „Black power“, hnutí „Černá síla“. Za toho gesto sklidili obrovskou kritiku od olympijského výboru a o dva dny později byli vyloučení z amerického týmu, čím byla prakticky ukončena jejich atletická kariéra. Tento symbol podpory se zapsal do historie a dnes je na něj nahlíženo naprosto odlišně - ze sportovců jsou hrdinové, kteří se nebáli projevit svůj názor i za cenu ztráty úspěchu a slávy.

U olympiády ještě zůstaneme

Jen málo sportovců se zůčastnilo jak zimní, tak letní olympiády. Ještě méně jich dokázalo přivézt nějakou medaili. A jen jeden jediný získal zlato na obou olympiádách - a to ještě navíc ve dvou naprosto odlišných sportech. Ten člověk se jmenoval Edward Eagen a reprezentoval Spojené Státy Americké. V roce 1920 získal zlatou medaili v boxu na letní olympiádě v Antverpách. A o dvanáct let později, v roce 1932, zvítězil se svým týmem ve čtyřbobu na zimní olympiádě v americkém Lake Placid.

Velká cena Formule 1, Monza, Itálie

Tato velká cena v roce 1971 musela být pastvou pro oko každého fanouška motorismu. Nikdy předtím, a ani nikdy potom, se nestalo, aby do cílové rovinky dorazilo pět formulí s tak těsnými rozestupy. Dodnes se jedná o nejtěsnější vítězství v historii F1, kdy vítěz Peter Gethin ze stáje BRM dorazil do cíle jen o 1 setinu sekundy před druhým závodníkem Ronnie Petersonem ze stáje March. Celkem pátý v pořadí navíc ztrácel pouhých 62 setin sekundy na vítězství. Byl to neuvěřitelný finiš.

Doba hokejová

Pro české fanoušky je rozhodně jeden z nejpamátnějších momentů zlato českých hokejistů z Nagana z roku 1998. Když se tehdy poprvé v historii přerušila nejslavnější liga světa - NHL a do Nagana tak mohli dorazit ti nejlepší hokejisti planety, okamžitě se začalo mluvit o „turnaji století“. Tehdy s našimi kluky nikdo nepočítal. Mluvilo se o Americe, Kanadě nebo Rusku…

V bráně držel tým Dominik Hašek, který na tomto turnaji vychytal 129 ze 135 střel, trenérem byl Ivan Hlinka a Slavomír Lener, jako skvělý kapitán se ukázal Vladimír Růžička, který dokázal tým v nejtěžších chvílích namotivovat a Jaromír Jágr byl na vrcholu svých sil. Finálová bitva s Ruskem, ze které jsme vyšli vítězně 1:0 měla pro naši zemi i jistý symbolický význam. To už je ale zase jiný příběh.

Jde to i bez haly

Ve sportu je důležité zázemí, kvalitní podmínky pro trénink a finanční možnosti. Že ale nakonec vítězí talent nám nejednou ukázala Martina Sáblíková. Rychlobruslařka, která dokázala vyhrát 3 zlaté, 2 stříbrné a 1 bronzovou medaili na zimních olympijských hrách, 21 zlatých medailí z mistrovství světa (3000 a 5000 metrů), o stříbrných a zlatých medailích z mistrovství Evropy a nespočtu dalších závodů ani nemluvě. Zní to neuvěřitelně, že dodnes se na území České republiky nenachází jediná rychlobruslařská hala. Martina však jede dál.

A na závěr něco z fotbalu  

Už je tomu pár let, kdy se naposledy česká fotbalová reprezentace probojovala do finále nějakého světového turnaje. Naposledy tomu tak bylo v roce 1996 na EURU v Anglii. Tehdejší tým rozhodně nebyl kandidátem na úspěch - dnes už legendární jména jako Nedvěd, Poborský nebo Šmicer tehdy ještě téměř nikdo neznal. Navíc náš los padl na skupinu Německo, Itálie a Rusko. A přece se povedlo. Přes naši skupinu jsme se probojovali dále do čtvrtfinále s Portugalskem, semifinále s Francií, které bylo rozhodnuto až po penaltách, až do finále s Německem.

Ve finále jsme rozhodně hráli kvalitní a vyrovnaný fotbal a trochu smolným gólem jsme nakonec prohráli až v prodloužení 2:1. Ač jsme nakonec neuspěli, titul byl blízko a fanoušci měli být na co hrdí. Tehdejší Mistrovství Evropy otevřelo brány do světa mnoha našim hráčům a český fotbal se dostal na vrchol.

Dá se říct, že ani na letošní mistrovství Evropy UEFA, které se bude konat ve Skotsku a právě v Anglii, nebudeme nastupovat jako favorité. Nejedno české fotbalové srdce ale bude doufat a věřit v nečekaný úspěch. Stejně jako před 24 lety.

Tohle byl jen malý náhled na pár zajímavých událostí ze světového i českého sportu. Někteří z nás si je pamatujeme jako včera, jiní je znají jen z televizních obrazovek a vyprávění. Jedno je jisté - sport bude navždy spojovat fanoušky a sportovce z celého světa.